Stránky

středa 7. září 2011

Ohlédnutí za Nike Run Prague

Hysterii, která vypukla po sobotním Nike Run Prague v některých médiích, jsem docela nepochopil. Titulky, podle nichž šlo v sobotu o život, považuju za vhodné maximálně do uřvaných tabloidů. Když se s titulkem "Selhali pořadatelé? Rekreační běh Prahou se změnil v boj o život" vytasil online magazín Týden, tvářící se jako seriózní médium, už jsem si vážně odplivnul. Takhle melodramaticky neinformoval o akci ani bulvár Aha!. Jestli to chlapci v Týdnu myslí s tím seriózním psaním vážně, tak takto ne... Poměrně trefně to ostatně popsal spoluběžec Petr nebo Radek Narovec na serveru behej.com.

Jak jsem tedy ten vzrušující boj o život jako vystřižený z hollywoodského thrilleru prožíval já? Naprosto v pohodě, protože nejspíš používám mozek - stejně jako tisíce zbylých běžců, kteří závod dokončili (ovšem respekt ke všem, kteří vůbec vyběhli...). Zhodnotil jsem své síly, panující podmínky a přizpůsobil se jim. V hicu atakujícím a nejspíš i překračujícím 30 stupňů Celsia jsem rezignoval na vysněný čas pod jednu hodinu a na trati ubral na tempu. Zároveň jsem se před závodem zavodnil, stejně tak i po něm, na startu jsem nevyrazil jako liška po zahájení honu a snažil se hlídat si tepovou frekvenci. Na to ani není potřeba sporttester, stačí vědět, zda ještě dokážu vyslovit souvislou větu nebo dý... dý... dý... chá... cháá... cháám jak v posledním tažení.

Samozřejmě, že pořadatelé udělali chyby. Připravili sice občerstvovačku v polovině trati, ale silně poddimenzovanou. Protože u ní byl nával, jak za totáče na mandarinky, tak jsem ji neabsolvoval a musel využít služeb "nezávislého soukromého občerstvovače" na Václaváku, který přispěchal s kýblem vody zdarma :) Ani v cíli jako by pořadatelé nepočítali s masou prvoběžců, fajn by byly i nějaké ty osvěžující spršky někde na trati, ale přesto - vyplatí se používat tu věc, co má člověk pod čepicí (nemyslím vlasy) a přinést si v baťůžku vedle kecek i nějakou tu petku s vodou. Předpověď počasí viděli všichni a pohled z okna jaksi také mnohé napověděl. A zbavovat se odpovědnosti za svá rozhodnutí a svalovat přitom vinu na všechny okolo už považuju takřka za národní sport.


Sám jsem si závod maximálně užil. Zažil jsem atmosféru takovéhle masovky vůbec poprvé a nadchla mě. Dokonce jsem si skoro splnil cíl vejít se s časem pod hodinu, zhatila mi ho fronta u občerstvovačky a na nervy mi šly dlažební kostky na velké části trati. Závod mi dal chuť dál trénovat a připravovat se na vrcholy příštího roku - 1/2maraton a maraton :) Ostatně, už druhý den jsem byl (a stejně tak i Petr - respect :)) vyběhat únavu k Vltavě - s Lili na kole a Bertou v cyklosedačce jako doprovodem.

Žádné komentáře:

Okomentovat